Canisterapeutický tým tvoří psovod a pes, mezi kterými musí vzniknout úzký vztah a spolupráce. Pes musí být cíleně vycvičený vychovaný a připravený. Psovod musí být také proškolen a tým musí uspět u zkoušek. Terapeutický pes se musí se svým psovodem orientovat v náročných situacích. Psovod ovlivňuje výchovu, výcvik a roli psa v canisterapeutickém procesu. Je důležité, aby byl seznámený s cíly, principy a náplní canisterapie a metodikou. (Tichá, 2007)
Canisterapeut by měl být člověk s vysokou sociální inteligencí, schopností empatie a spolupráce. Tým tvoří hlavně psovod se psem a klientem. Do týmu může také patřit zdravotní sestra, ergoterapeut, fyzioterapeut, klinický psycholog, pedagog, sociální pracovník atd. (Neranžič, 2006)
Canisterapeutický pes
Odborníci, kteří se canisterapii věnují, se shodují v tom, že nelze jednoznačně označit plemeno, které je pro canisterapii vhodné. Vhodnost jednotlivých plemen lze pouze předpokládat. Plemena jsou různá, například retriever, americký kokršpaněl, setr, bígl, labradorský retriever atd. Vhodnost psa pro canisterapii ovlivňuje výchova, prostředí, ve kterém žije, socializace, pozitivní nebo negativní zkušenosti s lidmi či jinými psy, genetické předpoklady psa
a samozřejmě také osobnost majitele. (Eisertová, 2007)
Základem canisterapie je hlazení psa a mazlení s ním. Obě tyto činnosti musí pes vydržet po určitou dobu. Na caniseterapii se pes připravuje již od stěněcího věku, je potřeba, aby si zvykl na různé situace a prostředí, se kterými se může setkávat. Musí si zvyknout na různé možnosti komunikace, nesmí se nechat rozptylovat různými zvuky jako je pískání, křik, hlasitý smích atd. Pes musí být klidný, vyrovnaný, trpělivý a společenský. Je vystaven neustálému hluku, prudkým pohybům, nečekaným dotykům a objetím. Neustále ho někdo hladí, tahá a pes to musí brát jako normální situaci. (Canisterapie, online)
V canisterapii není rozhodující rasa psa, ale hlavně jeho charakter a výchova. Existují psi, kteří jsou méně vhodní pro canisterapii, ale zkušený chovatel je schopen vycvičit téměř jakéhokoli psa. Psi se vybírají od štěněcího věku, podle vlastností a schopností. (Neranžič, 2006)
Na psa, který provádí canisterapii jsou kladené vysoké nároky, ale nezáleží na tom, jestli je pes s průkazem původu nebo se jedná o obyčejného křížence. Nejdůležitější je jeho povaha. (O canisterapii, 2008-2011, online)
Aby byl pes pro canisterapii vhodný, musí mít perfektní zdravotní stav, dostatečný věk, který je v rozsahu minimálně patnáct měsíců do doby, kdy je pes schopen canisterapii provádět. Další předpoklad je sebejisté, klidné a vyrovnané chování, poslušnost. Musí mít schopnost pro terapii, nechat se objímat. Pes musí být přátelský. (Předpoklady psa u canisterapeutických zkoušek, 2009, online)
Pes, který provádí canisterapii se vybírá podle svých vlastností. Pes musí žít v kontaktu s lidmi, musí být fyzicky a psychicky zdravý, mít dobrý sluch a čich. Musí být tolerantní jak k lidem, tak i k ostatním psům. Aby se zjistilo, zda je pes vhodný pro canisterapii, tak prochází canisterapeutickými zkouškami. (Neranžič, 2006)
Léčebný vliv psa na člověka má dvě roviny, fyzickou a psychickou. Při fyzické rovině dochází k působení tepla, které uvolňuje svaly, zlepšuje krevní oběh atd. Při psychické rovině plní pes funkci přítele, je důvodem pro komunikaci. Jeho úkolem je působit na akutní deprese i dlouhodobý psychický stav. Může vylepšovat vztahy mezi klienty v ústavech. (Pes pomůže, 2005, online)
Psy můžeme rozdělit do čtyř skupin a to jsou psi servisní, kteří pomáhají osobám se specifickými potřebami kompenzovat jejich handicap. Potom rozlišujeme psi canisterapeutické, kteří asistují při canisterapii. Dále jsou psi diagnostičtí, kteří dokáží svým čichem rozeznat u lidí některé projevy nemocí nebo psychosomatických stavů dříve, než se projeví. A poslední skupina jsou psi záchranářští, kteří se využívají k zachraňování lidí. (Tichá, Tvrdá, 2007)