Polohování
Metoda polohování existuje již od 50. let 20. století. Vychází z principu, že pokud nemůže klient sám uskutečňovat pohyby, je třeba s ním pohybovat. Je to prevence proti proleženinám, aby se uvolnily blokace, protáhly svaly a rozvíjel pohyb. Pokud mají klienti křeče nebo jsou nepohyblivý, nemůžeme s nimi cvičit. Jediné co můžeme je, uložit je do určité polohy. (Polohování: naše specializace, 2008-2010, online)
Polohování je metoda canisterapie, která je založena na přímém kontaktu mezi klientem a psem. Aby mohlo polohování správně probíhat, je velmi důležité, aby se klient se psem nejprve seznámil a důvěřoval mu. (Formy, 2009, online)
Výsledky polohování jsou nejlépe viditelné u jedinců s tělesným postižením, kteří trpí různými křečemi anebo třesem. Úspěšně se také může využívat u klientů s nemocemi, které způsobují svalový třes, jako například Parkinsonova choroba. Musíme ale počítat s tím, že ani polohování se psy není všemocné. Polohování můžeme také využívat u klientů, kteří jsou fyzicky zdraví. Například u seniorů, v dětských domovech, u osob, které se léčí ze závislostí, u agresivních jedinců atd. Může se využívat u klientů s psychickými poruchami, kterým by prospěla relaxace. Polohování a relaxace vypadají podobně, ale u relaxace nemusí být přítomný fyzioterapeut. (Polohování se psy, 2009, online)
Při polohování je důležité zabezpečit klidné a příjemné prostředí. Polohuje se na měkké podložce a samotné polohování trvá přibližně patnáct až dvacet minut. Velmi důležitá je konzultace s odborníky, jako jsou například fyzioterapeut nebo rehabilitační odborník. (Formy, 2007, online)
U polohování se využívá hlavně tělesná teplota psa, která je o jeden stupeň Celsia vyšší než u člověka. Působením tepla dochází k uvolňování svalstva a k lepšímu prokrvení. Úspěch polohování ale nespočívá jenom v působení tepla. Pes je živá bytost a klient reaguje nejen na teplo, ale také na bušení srdce a rytmus dechu, který nám slouží k uvolnění. Při canisterapii dochází ke zklidnění a pravidelnému dýchání spontánně, klient se sám přizpůsobí psovi, aniž bychom ho k tomu museli navádět. Pro nevidomé klienty je velikým stimulem dotek srsti, neobvyklý psí pach, dotek studeného a mokrého čumáku a teplý a mokrý jazyk. (Polohování se psy, 2009, online)
Jako doplněk polohování můžeme také využívat olizování od psa. Záleží to na klientovi, zda se nechá. Psí jazyk, který je teplý, drsný a vlhký je něčím jako masážní pomůckou, která má pozitivní vliv na svalový tonus. (Benešová, Zouharová, 2007)
Při polohování dochází k navozování libých pocitů, zklidnění, zahřátí a uvolnění spasmů. Dochází k oživení mimiky, zvýšení citlivosti, prohloubení dýchání. Klient může také při polohování přijmout polohu, kterou za normálních okolností odmítá. (Benešová, Zouharová, 2007)
Cílem polohování je navození libých pocitů, zklidnění klienta, zahřívání a prohřívání končetin, uvolnění spasticity, oživení mimiky a zvýšení citlivosti. Při polohování dochází k fyzickému zlepšení, které může být viditelné, například klient natáhne spastickou ruku, na nějakou dobu ustane svalový třes. U klientů, kteří pro své vyprazdňování potřebují klystýr, může dojít k samovolnému vyprázdnění. (Polohování se psy, 2009, online, Formy, 2007, online)
Závěr polohovací jednotky by měl být pozvolný. Pes se musí postupně od klienta oddalovat, aby nedošlo k teplotnímu šoku. Klientovi by měl být poskytnutý čas na návrat do reality. (Benešová, Zouharová, 2007)
Příklady nejčastěsích poloh:
Jedinec si lehne na záda, hlavu mu podložíme polštářem. Dva psi si lehnou po jeho stranách a klient má horní končetiny buď podél těla nebo kolem krku psa. Dolní končetiny dopolohujeme polohovacím hadem (Benešová, Zouharová, 2007)
Jedinec si lehne na bok, nohy bude mít pokrčené a hlavu položenou na polštáři. Pes si lehne a přitiskne se k jeho zádům v oblasti hrudní a pánevní páteře. Při této poloze dochází k uvolnění a prohřátí svalů kolem páteře. (Co je to canisterapie, 2008, online)
Klienta položíme na bok, pokrčíme mu dolní končetiny a podložíme mu hlavu polštářem. Jeden pes si k němu přilehne z čelní strany a druhý ze strany zádové. Mezi kolena dáme polohovacího hada. (Benešová, Zouharová, 2007)
Přenos energie přes kolenní jamky. Klient se uloží na relaxační vak, podložíme mu záda, aby se mohl dotýkat psa. Psa napolohujeme na břicho těsně u zpoza klienta. Jeho nohy položíme v místě kolenní jamky na hřbet psa. Také můžeme položit klientovi ruce na hřbet psa. Do klienta tímto způsobem přechází energie ze psa. (Poznatky a zkušenosti na pokračování, 2007, online)
Klientovi, který bude v kleče, položíme obličej a vrchní část trupu na psa. Horní končetiny uložíme volně přes psa nebo je můžeme opřít o předloktí. Tato poloha motivuje klienta, aby se rozhlídnul po okolí. (Benešová, Zouharová, 2007)
Psa uložíme na záda a dítě si o něj opře krk a ramena. Dochází k prohřátí krčních svalů. Je také možné, že se pes dotýká stehen a lýtek, v této poloze dochází k prohřátí a uvolnění končetin. (Co je to canisterapie?, 2008, online)
Klienta uložíme na břicho nebo mírně na bok. Obličej a paže mu napolohujeme na trup psa. (Benešová, Zouharová, 2007)
Pes přilehne ke klientovi. Napolohuje se na bok a klient, který leží, je přimáčknutý ke psovi. Při této metodě se mohou využít polohovací válce. Válce se dávají kolem ležícího klienta, aby teplo, které do něj proudí, neodcházelo nechráněnými místy. Klient je také přikrytý dekou. (Poznatky a zkušenosti na pokračování, 2007, online)
Klient položí přes hřbet psa. Klient si klekne k ležícímu psovi, přes něj se položí na břicho a opře se o lokty nebo dlaně. Klient je opět přikrytý. (Poznatky a zkušenosti na pokračování, 2007, online)
Jednotlivé polohy je důležité konzultovat s rehabilitačními pracovníky. Při jedné polohovací jednotce můžeme polohy různě obměňovat, ale musíme poskytnout klientovi dostatek času na prožití poloh. (Formy, 2007, online)
Canisterapie ve výuce
Canisterapie jako součást výuky se nejčastěji využívá u dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Využívá se také v integračních a logopedických třídách, u dětí s poruchami učení atd. Před započetím caniterapie je důležité zvážit možnosti školy, canisterapeuta i pedagoga. V praktické výuce se může canisterapie využívat k nácviku psaní, čtení. Dítě čte psovi pohádky. Pes je vhodná motivace. Může se zapojovat také do výtvarné a hudební výchovy, záleží to na pedagogovi a canisterapeutovi a na jejich tvořivosti. Výuka se psem vede k lepšímu zapamatování si učiva a pes se může také využívat pro relaxaci. (Staffová, 2007)
Příklady cílených canisterapeutických aktivit
Pomocí canisterapie můžeme rozvíjet hrubou motoriku. Patří sem různé pohybové dovednosti, které se provádějí formou společenských her. Klienti mohou například lézt se psem přes překážky, vodit ho na vodítku, cvičit s ním. Rozvíjí se jejich motivace k pohybu a tím i jejich pohybové schopnosti. (Co je to canisterapie?, 2008, online)
Canisterapie rozvíjí jemnou motoriku. Například rozepínání a zapínání karabin na obojku, vodítku, náhubku. Různé možnosti aktivit s granulemi, jejich přebírání, tvoření obrazů, přendávání z nádob. Česání a hlazení psa atd. (Tichá, 2007)
Můžeme rozvíjet psychický vývoj klientů. Do této aktivity patří hlazení a mazlení se psem, které uspokojuje potřebu něžnosti, u velkých psů vzniká pocit bezpečí. Navozuje se komunikace mezi klientem a psem, snižuje se nesmělost, uzavřenost. Při poznávání nových věcí se pomocí psa odbourává strach z nových věcí. Můžeme rozvíjet jejich rozumové schopnosti. Nějakou cílenou aktivitou budíme u klienta zájem o určité věci, zvyšuje se soustředění. Rozvíjejí se pozorovací schopnosti, klienti pozorují psa, jeho chování, stavbu těla. (Co je canisterapie?, 2008, online)
Rozvoj abstraktního myšlení, fantazie a představivosti. Klient si může vymýšlet různé příběhy o psech, básně a písně. Mohou si v duchu představovat psa, připravovat si pro něj různé aktivity. (Tichá, 2007)
Můžeme ještě rozvíjet řečové dovednosti při komunikace se psem a o psovi. Podporuje se emocionalita, trénování paměti atd. (Tichá, 2007)